Věra Quinn: Nejvíc mě v životě naučily děti

Povídat si s Věrou Quinn je jako otevřít dveře do světa, kde se kolem sebe díváte z dětské perspektivy se všemi zkušenostmi dospělých. Sama o sobě říká, že jejím posláním je být mostem mezi těmito dvěma světy a díky své empatii už léta pomáhá dospělým porozumět našim nejmenším. Nyní své zkušenosti přetavila do obsahu nového kurzu Superchůva a pomáhá tak chůvám být těmi nejlepšími průvodkyněmi malých hrdinů při objevování velkého světa. Otevřeně se rozpovídá o klíčových aspektech kurzu, jako jsou práce s dětskými emocemi nebo techniky pro efektivní nastavování hranic. S Věrou se podíváme za oponu předškolní péče a zjistíme, proč je tak důležité porozumět tomu, co se skrývá za dětským chováním. Kdo ji v její kariéře nejvíce inspiroval? Jak vypadá předškolní péče v Irsku a u nás a jakou pohádkovou postavu by si přizvala ve své práci na pomoc? To vše se dočtete v rozhovoru.

Tento rok jste se přidala k týmu organizace Vše pro dětské skupiny jako lektorka našeho nového kurzu Superchůva. Co z vašeho pohledu tento kurz odlišuje od ostatních programů pro chůvy?

Kurz Superchůva je unikátní díky kombinaci dlouholetých zkušeností, které do něj vkládáme s kolegyní Míšou Topinkovou. Obě máme bohatou pedagogickou i lektorskou praxi a dlouhodobě působíme v dětských skupinách. Více než dvacet let komunikujeme s pečujícími osobami, rodiči a především s dětmi. Sedíme s nimi na koberci, hrajeme si a sledujeme, jak vnímají svět, jak o něm přemýšlí a jak ho objevují. Všechny tyto zkušenosti jsme proměnily v obsah našeho intenzivního prezenčního semináře Superchůva. Nabízí komplexní pohled na práci chůvy, co vše obnáší péče o děti v dětské skupině a co znamená naplnit poslání chůvy. Naším cílem však není jen prezentovat naše myšlenky. Všechna témata se snažíme účastníkům umožnit prožít. To, co dělá kurz Superchůva výjimečným, je právě propojení teorie s praktickou zkušeností, obohacenou o osobní prožitek.

Můžete kurz Superchůvy ve zkratce popsat? Pro koho se hodí?

Původní záměr byl udělat seminář pro začínající chůvy, ale postupně se z něho stal kurz jak pro ty na začátku cesty, tak i pro ty, kteří už mají nějakou praxi za sebou. Chtěli jsme vytvořit něco, co pomůže každému, kdo chce zlepšit své dovednosti, ověřit si, že dělá věci správně, nebo hledá nové nápady. Na našich seminářích se sejdou jak nováčci, tak zkušení pedagogové, a všichni si v tom mohli najít to svoje. V krátkosti, kurz dává účastníkům komplexní přehled ve všech oblastech, které práce chůvy obnáší – od péče o děti, přes komunikaci s rodiči, až po spolupráci s dalšími chůvami a organizaci práce i uzpůsobení prostor.

První termín kurzu Superchůva odstartoval v září. Jaké jsou vaše dojmy? Jaké téma mezi účastníky nejvíce rezonovalo?

Na začátku každého kurzu mě zajímá, s čím tam účastníci přichází, a vyzývám je, aby se podělili o své zážitky. Potěšilo mě, jaká na kurzu panovala živá atmosféra a účastníci si chválili, jak to bylo nabité informacemi a “aha momenty”. Hodně rezonuje téma o nastavování hranic a práce s projevy agresivity u dětí. Projevy vzteku nebo vzdoru v chůvách vyvolávají emoce, které je potřeba chápat a poznávat, co nám sdělují. Je však taky nutné uvědomit si, co za vzdorovitým chování dítěte opravdu je. Může to být nějaká nenaplněná potřeba nebo něco, co dítě zraňuje. Ukazujeme jim, jak na to přijít a jak pak dítěti pomoci situaci pochopit. Další velké téma je adaptace, ale jedním společným jmenovatelem všech diskuzí je práce s emocemi. To úplně koresponduje s tím, na co se soustředím ve své práci – na osobnost chůvy a na to, jak zpracovává vlastní emoce, protože to ovlivňuje, jak bude s dětmi komunikovat, jak ji budou děti vnímat a jak se budou u ní cítit. Všechno to začíná v nás samotných.

Máte za sebou spoustu let praxe a rozhodně máte účastníkům co předávat. Kde všude jste působila?

Na začátku mé kariéry jsem pracovala jako vychovatelka u dětí s kombinovaným postižením. Po čase jsem se přestěhovala do Londýna a pak do Irska. Tam se mi narodily děti, a to mě přivedlo k předškolní pedagogice. V Irsku jsem měla štěstí seznámit se s jednou z průkopnic předškolní péče, která mě velmi ovlivnila a dodnes s ní udržuji kontakt. Přestože je to přes 20 let, už tenkrát velmi prosazovala zážitkovou pedagogiku. Poprvé jsem se setkala s tím, co to znamená a jak to v praxi vypadá. Děti tam pracovaly s pískem, vodou, malovaly po stěnách, učily se používat opravdové kladivo… Její přístup mě nadchl a ovlivnil velmi mou další cestu.

Vystřídala jsem pak ještě několik školek a dětských klubů, abych všechny svoje znalosti a poznatky zúročila po návratu do Česka v založení Mateřského a vzdělávacího centra Andílek v Brně. Po pár letech jsem ale zjistila, že jsem raději s dětmi na koberci, než abych se probírala horou administrativy, a tak jsem centrum předala jiným. Tím začala moje lektorská činnost. Rodiče ke mně chodili pro radu, jak lépe porozumět svým dětem a zvládat různé výchovné situace. Hodně mě také ovlivnily čtyři roky setkávání s Intuitivní pedagogikou. Tehdy jsem si uvědomila, že mým životním posláním je být mostem mezi dětmi a dospělými. Mám schopnost vcítit se do toho, co dítě prožívá, a snažím se to pak vysvětlit rodičům. Z toho všeho vyplynul můj projekt Výchova srdcem, který pokrývá témata, s nimiž se rodiče ve výchově potýkají.

Dlouhou dobu jste působila v Irsku. Dokážete porovnat předškolní péči v Irsku a u nás?

Když se zamýšlím nad rozdíly mezi Českem a Irskem, tak největší vidím v tom, že se Irové k sobě chovají mnohem více s respektem. A to nejen mezi sebou, ale i ve vztahu k dětem. Děti tam mají mnohem větší prostor pro samostatné hledání řešení, což podporuje jejich sebevědomí a nezávislost. Další velký rozdíl je ve vnímání intimity. V Irsku například tulení a objímání není tak běžné a akceptované jako třeba u nás.

Co vás v ohledu péče o děti naučilo nejvíce?

Nejvíc mě učí samotné děti. Miluji pozorovat děti při volné hře, být s nimi, sedět na zemi a být součástí jejich světa. Nechávám je, aby ke mně přistupovaly se svými hrami a nápady, jak chtějí. Fascinuje mě, jak objevují svět, co se děje během jejich her a jak spolu komunikují. To je pro mě největší zdroj poznání a vzdělávání.

 

Jak se z pohledu dlouhých let své praxe koukáte na současný stav předškolní péče?

Předškolní péče se vyvíjí spolu s naší společností. Mění se hodnoty, způsoby komunikace, priority a také to, jak dospělí přistupují k dětem. Posouváme se od direktivní výchovy ke způsobu, který více respektuje děti a snaží se jim umožnit rozvíjet se bez zbytečného tlaku. Dnes dáváme dětem více prostoru, aby vyjádřily své potřeby a myšlenky. Asi největší změnou je ale přístup k emocím. Před dvaceti lety se dětí nikdo běžně neptal, jak se cítí nebo co potřebují. Přitom právě v předškolním věku začíná důležité poznávání vlastního já. Emoce jsou klíčové pro pochopení, co v životě potřebujeme, co nám dělá dobře a co naopak ne. Jsem velmi ráda, že se emocionální stránka stává stěžejním tématem výchovy, protože právě ona nás může vést k lepšímu porozumění sobě i druhým.

Jakému tématu se dnes nevěnuje tolik pozornosti, kolik by si zasloužilo?

Podle mého názoru se čím dál víc vytrácí volná a přirozená hra. O hře se hodně hovoří, ale už není tak volná, jak by měla být. Dospělí do ní zasahují více než kdy jindy a to považuji za chybu. Děti by měly mít dostatek času a prostoru, aby si mohly hrát, objevovat a učit se svým vlastním tempem. Dřív jsme si dětí moc nevšímali, dnes jsou stále ve středu naší pozornosti a často jsou přestimulované. Je skvělé, že se snažíme být informovaní a vzdělávat se o tom, jak nejlépe podporovat jejich rozvoj, ale je také dobré zastavit se, jen pozorovat děti, nechat je být samy sebou a vnímat jejich přirozené potřeby.

Od dětí se posuneme k chůvám. Dětským skupinám je letos 10 let. Spolu s tím, jak se vyvíjely dětské skupiny a jejich vnímání ve společnosti, se vyvíjelo i povolání chůvy. Myslíte si, že povolání chůvy má tu váhu, kterou si zaslouží?

Bohužel musím říct, že povolání chůvy, učitelů ve školách i v mateřských školách u nás často nedostává tu váhu, kterou by si zasloužilo. Na našich seminářích je komunikace s rodiči často diskutované téma. Myslím, že to souvisí s jistým nedostatkem respektu ze strany veřejnosti k těmto profesím. Rodiče nám svěřují to nejcennější, co mají – své děti. Je důležité, aby nám věřili, i když nás možná ještě neznají dobře. Chápu, že to pro ně může být náročné. Na druhou stranu, rodiče si doma někdy nevědí rady už s jedním dítětem a často si možná neuvědomují, že chůva pečuje spolu s kolegyněmi třeba o dvacet dětí. Dvaceti dětem zajišťují bezpečné prostředí, snaží se naplňovat jejich potřeby, provází je všemi jídly, učí je nové návyky a zvládají mnoho dalšího.  Musí být vlídné, usmívat se, řešit konflikty mezi dětmi a u toho všeho si udržet vnitřní klid, aby mohly děti dobře provést každým společným dnem v dětské skupině.

Když se řekne chůva, většina lidí si pravděpodobně nedokáže představit, co všechno toto povolání obnáší. Je to krásná, ale velmi náročná práce, a chůvy by si opravdu zasloužily mnohem větší respekt a uznání.

Co podle vás dělá dobrou chůvu? Jakou roli v tom hraje vzdělání?

Na kurzu Superchůvy se hodně zaměřujeme na osobnost chůvy a společně si definujeme, jaké vlastnosti a schopnosti by chůva měla mít. Klíčové je mít přirozený zájem a vášeň pro práci s dětmi. To je základ. K tomu je ale také důležitá ochota se neustále vzdělávat. Některé osoby mají vrozený talent pro péči o děti a děti k nim mají

přirozený vztah. Přesto je pro každou chůvu důležité, aby se nadále vzdělávala – číst odbornou literaturu, účastnit se kurzů, sledovat nové trendy a rozvíjet své dovednosti.

Děti každé generace jsou jiné, mají odlišnou úroveň vědomí,jiné potřeby a vnímají svět trochu jinak než děti předchozích generací. Je důležité, aby chůva rozuměla přirozenému vývoji dětí a byla schopná identifikovat, na co si má dát pozor, a případně zachytit důležité signály a včas o nich informovat rodiče. Na tomto kurzu se snažíme chůvám poskytnout nástroje, aby byly schopné reagovat na tyto výzvy a poskytovat tak nejlepší možnou péči.

Jakou roli hraje předškolní péče v životě dětí?

První roky života jsou skutečně zásadní pro celý další život. Děti v tomto období zjišťují, jak svět funguje, a práce pečující osoby je podle mě jedním z nejdůležitějších povolání na světě. Chůvy stojí na začátku mnoha lidských příběhů. Když dítě přijde do dětské skupiny, jeho okruh rodiny se rozšiřuje o pečující osoby, které s dítětem tráví během týdne mnohdy více času než rodiče. Proto velmi záleží na tom, jak s dětmi hovoříme, jak se na ně díváme a jak věříme v jejich schopnosti. Způsob, jakým se na děti díváme, ovlivňuje, jak budou v budoucnu vidět samy na sebe.

Pokud jako pečující osoby vytvoříme bezpečné emoční prostředí a umožníme dětem jejich emoce poznávat a prožívat, pomáháme jim vytvářet si obraz o sobě samých. Toto prostředí jim umožňuje budovat sebeúctu a sebedůvěru, což jsou základní kameny pro zdravý emocionální vývoj a pozdější život.

Dneska hodně v souvislosti s výchovou rezonuje pojem respektující výchova. Co to znamená v praxi? Jak jako rodič poznám, že se podle toho v dané dětské skupině řídí?

Když se podíváme okolo sebe, vidíme, že nám dospělým ve společnosti ta respektující komunikace moc nejde. Přesto bychom pro naše děti chtěli jinou budoucnost a rádi bychom je naučili něčemu, co my sami ještě úplně neovládáme. Respekt začíná u respektu k sobě samému. Až když se sama respektuji a chovám k sobě vlídně, mohu toto chování předat i svému okolí a naučit tak respektu i dítě. Rodiče se snaží být respektující, ale zapomínají, že i dítě se musí chovat s respektem k nim a ostatním lidem. Ve vztahu musí být dobře oběma stranám.

V dětské skupině to poznám už podle atmosféry v šatně. I komunikace s rodiči by měla být založena na vzájemném respektu. Mělo by být jasné, že máme pravidla, ale zároveň jsme otevřeni potřebám rodičů a diskuzi s nimi. Hodně se také pozná podle toho, jak chůva hovoří s dětmi. Způsob, jakým popisuje situace týkající se dětí, o ní může prozradit hodně. Samozřejmě se to projeví i v tom, jak pěkný vztah má dítě s chůvou. Je také dobré chodit na společné akce jako jsou oslavy, setkání, zahradní slavnosti nebo tvořivé dílny, kde rodiče mohou na vlastní oči vidět, jak chůvy s dětmi komunikují.

Kdyby vás mohla navštívit jedna pohádková bytost a pomoci vám ve vaší práci, kdo by to byl a proč?

Když jsem přemýšlela o postavě, která mě nejvíc oslovila, napadl mě čert z filmu „Princezna ze mlejna“. V naší kultuře bývají čerti často spojováni se strachem, ale tento čertík to všechno obrací naruby. Ukazuje dětem, že se není čeho bát. Strach do dětského světa totiž nepatří. Zároveň je legrační, rozdává smích a dětský smích je to nejkrásnější, co můžeme dětem a celému světu poskytnout. Kromě toho má tento čert i skvělou afirmaci: „Jsem malý, ale šikovný.“ Je to postava, která dětem nejenže dodává smích, ale také ukazuje, jak důležité je věřit v sebe a své schopnosti a chovat se k ostatním hezky.

Co byste přála oboru předškolní péče?

Přála bych si, aby systém předškolní péče byl skutečně dělaný pro lidi, ne aby se lidi museli přizpůsobovat systému. Vedoucí pracovníci v tomto oboru čelí obrovskému tlaku, zejména v oblasti administrativy, a často se snaží v ní jen nějak neztratit. Přála bych si, aby celý systém předškolní péče byl přizpůsoben pro děti a dětem. Aby se v předškolní péči bral v potaz přirozený vývoj a rozvoj dětí a aby se do tohoto oboru začleňovaly nové poznatky od psychologů, pedagogů a duchovních učitelů. Ti mluví o tom, jak důležité je, aby měly děti pohyb, poznávaly svět všemi smysly, zapojovaly celé svoje tělo, zažívaly láskyplnou a vlídnou péči, měly čas na kontakt s přírodou a se zvířaty a trávily kvalitní čas s rodiči a pečujícími osobami. Nejvíce bych si přála, abychom v předškolní péči měli prostor s dětmi „jen tak být“, prožívat společné aktivity a hrát si s nimi beze spěchu, sledovat je a nechat je samotné pozorovat a objevovat svět.