Kdykoli se v médiích objeví téma dětských skupin, nechybí komentář Daniely Celerýnové, expertky a podnikatelky, která stojí za platformou Vše pro dětské skupiny i Asociací provozovatelů, a také maminky dvou synů. Se svým týmem pomáhá otevírat nové dětské skupiny, lobbují na úřadech, starají se o profesní rozvoj chův a zlepšují úroveň i dostupnost péče o nejmenší.
Jak jste se k dětským skupinám vlastně dostala?
Na začátku byl sen mít vlastní školku. Když jsem v roce 2016 otevřela díky penězům z dotace první dětskou skupinu v Domažlicích, netušila jsem, že to ve mně vzbudí touhu v práci pokračovat. Upřímně, nejprve jsem měla obrovský strach ze zodpovědnosti za děti i za to, abych se dokázala finančně postarat o svůj personál. Když ale zmizely prvotní obavy, rozhodla jsem se vlastní zkušenost s dotacemi a dotačními pravidly přetavit ve službu ostatním. Této oblasti se intenzivně věnuju už deset let.
V čem je to dnes jiné než v začátcích?
Za těch 8 let, co provozujeme vlastní dětské skupiny, se naše činnost opravdu diametrálně změnila. Už to není pokus/omyl, dnes máme hlavně definované, jak chceme, aby naše péče o nejmenší vypadala. Letos jsme se rozhodli, že se budeme soustředit výhradně na Prahu a Středočeský kraj, tak abychom mohli zaručit kvalitu poskytovaných služeb.
Stojíte za platformou Vše pro dětské skupiny, která je respektovaným a důvěryhodným partnerem stávajících provozovatelů i mentorem těch, co si sen o vlastní dětské skupině teprve chystají splnit. Představte nám ji, prosím.
Naši platformu dnes tvoří zhruba 10členný tým. Díky mnohaletým zkušenostem se perfektně orientujeme v problematice dětských skupin. Každý z nás se specializuje na jinou část této oblasti a dohromady tvoříme tým, který si dokáže poradit s každou otázkou a problémem. Denně pracujeme na tom, abychom dětem i rodičům ulehčili první větší vzájemné odloučení. Školíme chůvy, zvelebujeme prostory, vybíráme inspirativní hračky. Řešíme peníze i papíry. Snažíme se provozovatelům dětských skupin usnadnit provoz, který je de facto mikropodnikáním, tak aby měli méně starostí s administrativou a mohli energii a čas věnovat dětem. Zároveň chceme umožnit rodičům, aby se mohli vrátit ke své práci. Bez výčitek a s klidným srdcem, že je o jejich malé hrdiny dobře postaráno. Je to vlastně takový sekundární efekt naší činnosti, který nám dělá velkou radost.
O jakém počtu zhruba hovoříme? V jakých číslech se pohybujeme?
Pomohli jsme založit přes 400 dětských skupin a na jejich provoz jsme získali miliony. Aktuálně provozujeme 10 vlastních skupin a současně se staráme o 172 předškolních zařízení, v nichž se snažíme stále zvyšovat kvalitu poskytovaných služeb. Ještě dodám, že jsme akreditovanou vzdělávací institucí MŠMT a aktivně působíme v Asociaci provozovatelů.
Co přesně Asociace provozovatelů dětských skupin dělá?
De facto má dva hlavní úkoly, kterými jsou lobbing za dětské skupiny a jejich propagace. Na schůzkách se zástupci veřejné a státní správy aktivně řešíme témata, která provozovatele trápí. Teď aktuálně třeba navýšení grantu z EU na vybudování nových skupin a novou hasičskou vyhlášku. Z „terénu“ máme informace z první ruky a politici nás berou jako důvěryhodného partnera. Momentálně se například s Asociací účastníme rozsáhlého mezinárodního projektu UNICEF, který se snaží získat data o úrovni předškolní péče v ČR. Troufám si říct, že naše Asociace je jediným síťovacím kanálem, který sdružuje dětské skupiny v ČR a komplexně se věnuje konkrétním problémům provozovatelů. Jsme takovým mostem mezi úřady a dětskými skupinami, úředníci díky nám zažívají spoustu aha momentů. V tom je naše role nezastupitelná. Dnes máme možnost připomínkovat novely nebo žádat o metodické výklady, které nám usnadňují jak zakládání, tak provozování dětských skupin.
Máte přehled, kolik provozovatelů Asociace sdružuje?
Je jich 545 a patří mezi ně spolky, podniky a firmy i obce. Na webu máme mapu všech dětských skupin v ČR, které podporujeme. Aktuálně v nich tráví čas 7621 dětí. Dnes umožňujeme 15 tisícům rodičů skloubit péči o děti se svým pracovním životem. To číslo je neuvěřitelné! Je to, jako bychom se postarali o celé Poděbrady nebo Mariánské Lázně.
Co jste vlastně studovala? Hodí se vám teorie z vašeho oboru v podnikání?
Studovala jsem Vyšší odbornou školu pedagogickou a sociální v Kroměříži a během ní jsem začala chodit na Univerzitu Palackého v Olomouci, kde jsem vystudovala magisterský obor Pedagogika a sociální práce. Od puberty jsem se věnovala dětem, vyučovala náboženství, vedla dětské kroužky… vždycky jsem věděla, že bych si přála svou práci nějak propojit s dětmi. Znalosti ze školy a státnice mi určitě pomáhají, všechno se to točí kolem pedagogiky, psychologie, sociologie, sociální práce…
Ta cesta k dětským skupinám ale nebyla úplně přímočará, že?
Moje profesní cesta začala po škole práci vychovatelky v dětském domově. Bez praxe a školení, což bylo velmi náročné. Následně jsem se věnovala práci sociální pracovnice u žen s mentálním postižením. Působila jsem i na městském úřadě, kde jsem se zabývala agendou osob v hmotné nouzi. Osud mě pak zavedl k práci v dotační agentuře v Brně, kde jsem se starala o sociální a vzdělávací projekty. A tady někde se pomalu začíná psát historie mého vlastního podnikání. V roce 2014 jsem se rozhodla založit vlastní agenturu zaměřenou na sociální a vzdělávací projekty, což mi umožnilo věnovat se dětským skupinám, jejichž podporu v té době začala EU v ČR rozvíjet. Pozitivní zpětná vazba od zákaznic, v té době převážně žen, které provozovaly soukromé školky a chtěly je na dětské skupiny transformovat, mi dělala radost a dávala nadšení do další práce. A také touhu provozovat i vlastní zařízení péče o děti.
Máte po těch letech nějaký recept, jak podnikat „v pohodě“? Bez stresu a vyhoření?
V dobách, kdy jsem bývala zaměstnankyně, bych si nedokázala představit samu sebe jako podnikatelku se vší tou zodpovědností kolem. Kdybych měla v té době partnera, jako jsme nyní pro začínající provozovatelky my, určitě bych se vyvarovala spoustě chyb. Smích. Každopádně nikdy by mě nenapadlo, že se to takto rozjede. Nedávno jsme pořádali intenzivní školení pro naše chůvy a sešlo se na něm 40 žen! Možná to bude znít jako klišé, ale já jsem vždycky dávala přednost intuici, zápalu pro věc a svým zkušenostem před takovými těmi typicky byznysovými nástroji typu: hlídání cash flow, tvorba tabulek, vize, strategie. Věřím, že i zapálení pro danou věc je samo o sobě nakažlivé. 
Dokázala byste říct, kdy jste v sobě objevila podnikatelku? Nebo obchodnici? Šéfku? Při tak velkém záběru přece nejde podnikat „jen srdcem“ donekonečna…
Když jsem měla v roce 2015 svůj první dotační seminář, přišlo tam asi 30–40 žen. Tři hodiny jsem mluvila, celou problematiku jsem jim od A do Z vysvětlila, zodpověděla jsem veškeré dotazy… a když jsme se rozešly, v nadcházejícím týdnu mi od účastnic začaly chodit e-maily s dotazem, jestli neznám nějakou dotační agenturu. Chápete? Samu sebe jsem prostě nedovedla prodat. Ony mě braly čistě jako expertku. Vůbec jsem neřešila nějaký byznys, byla jsem jen ohromně nadšená a bavila mě práce. Myslím, že bez toho to prostě nejde.
Jak na tom je Česká republika, co se týká kvalitní předškolní péče o nejmenší?
Máme tu 1700 dětských skupin, které poskytují místa pro bezmála 23 tisíc dětí. Jedná se o jediný profesionální a dostupný nástroj péče o děti do tří let, který ČR má. Dětské skupiny v Česku provozují z 99 % ženy, bývalé učitelky, sestřičky, psycholožky, sociální pracovnice nebo třeba marketingové specialistky.
Podle průzkumů Mladých lékařů a Mumdoo je v ČR 283 tisíc osob, které jsou doma na rodičovské dovolené, z toho 98 % žen. 61 % žen s dětmi do 2 let, které by chtěly pracovat, nemá hlídání, které by jim pracovat dovolilo. Z těch průzkumů dále vyplývá, že 55 % žen nepracuje, přestože by chtělo. 15 % lékařek pravidelně přemýšlí nad tím, že by opustily zaměstnání, protože v tomto oboru nefunguje work-life balance. Zároveň 51 % lékařek z toho samého důvodu upřednostňuje práci v ambulanci. Udělejte si tedy obrázek sami.
Za sebe můžu říct, že bych si moc přála, aby péče o nejmenší děti v Česku byla plná respektu a laskavých náručí. „Naše“ děti jsou v tom nejkřehčím období života, nahrazujeme jim maminky a máme obrovskou zodpovědnost za to, kam se bude jejich život ubírat.
S tím nezbývá než souhlasit. Co konkrétního jste v této oblasti pomohli zlepšit?
Těch věcí, které se nám nejen s Asociací provozovatelů dětských skupin podařily, je dost. Naposledy jsme iniciovali navýšení výzvy operačního programu, během covidu jsme vyjednali provozovatelům lepší podmínky… Pro mě je důležité, že když se dnes něco v souvislosti s dětskými skupinami projednává ve vládě, volají nám z médií a zajímá je náš názor, protože nás opravdu vnímají jako odborníky. Máme možnost se vyjadřovat k věcem, které se nás týkají, svobodně a pravdivě, a toho si cením. A pevně věřím, že se nám daří i zlepšovat právě profesionalitu a kvalitu skupinek, to je totiž naším hlavním posláním.
Jak vnímáte roli mužů, tatínků… dá se říct, čím se liší dnešní tatínci od tatínků z generace našich rodičů?
Všímám si, že se role tatínků diametrálně změnila. Vždyť dříve se tátové pomalu styděli vozit kočárek a péče o děti byla čistě ženskou záležitostí. Dnešní tatínci opravdu mají zájem podílet se na péči a výchově. Ráno v naší dětské skupince potkávám spoustu mužů, jeden z nich mi dokonce řekl, že dcerku vodí on, protože loučení s maminkou je pro ně náročnější, a tak se domluvili, že máma bude vyzvedávat. Dnešní tatínci mají zájem o informace, účastní se našich schůzek s rodiči, besed… Je to skvělé, takto by měla ve 21. století společnost vypadat. Přestože hovořím o své vlastní zkušenosti, doufám, že ji má alespoň část žen obdobnou.
Zůstaňme ještě v dětské skupině. O nejmenší se tu starají chůvy, jejich povolání nicméně v očích veřejnosti stále není tak atraktivní, jak by si zasloužilo, možná i proto, že si zkrátka neumíme dobře představit, co dělají. Zkuste nám jejich práci přiblížit.
S tímto souhlasím, povolání chůvy není tolik prestižní jako povolání paní učitelky v mateřské škole a my se to snažíme změnit. Nedávno jsem slyšela říct zástupkyni 16,5 tisícového města, že „jejich město určitě dětskou skupinu nepotřebuje, protože děti v ní hlídají nekvalifikované chůvy bez pedagogického vzdělání, což je funkce středověká“. Naším úkolem je takové názory vyvracet. Povolání chůvy je opravdu velmi náročné a já si našich chův nesmírně vážím. V rámci platformy Vše pro dětské skupiny jim poskytujeme maximální podporu tak, aby pro ně práce byla radostí, ne stresem. Primární pečovatel hraje v životě člověka klíčovou roli, k nám se dostávají děti ve 12 měsících a to, co by se do tří let učily doma, se někdy až 8 hodin denně učí u nás.
Proto, prosím, pojďme nepodceňovat roli chův, vždyť ovlivňují vývoj lidstva!
Je rozdíl pečovat o jedno až dvě děti a pečovat o šest dětí ve věku 1–3 roky. Upřímně, víc než středověk mi to připomíná multitasking, těch úkolů, co je potřeba efektivně zvládnout a co všechno nesmí chůva opomenout, je spousta.
Osobně bych chtěla říct, že smekám před každou chůvou, která zvládne být 8 hodin denně milá, respektující, poskytovat laskavou náruč, 12–18krát přebalovat, oblékat 6 párů rukavic, zavazovat 6 párů bot, oblékat množství kombinéz, čepic, pyžámek, myslet na pitný režim, zajišťovat smysluplný program, nonstop střídavě chovat, utírat slzičky, komunikovat s rodiči… Je tohle méněcenná práce? Ne, je to poslání. Tyto „náhradní maminky“ mají obrovský vliv na život všech těch malých tvorečků. Občas jim ale prostě chybí podpora…
Co konkrétně se tedy snažíte pro chůvy dělat?
Aktuálně připravujeme unikátní školení, na němž získají maximum znalostí a dovedností formou zážitku, tak aby mohly být kvalitními a respektujícími tetami. V červnu jsme pilotovali kurz na našich chůvách, mimochodem zpětná vazba byla skvělá, a rádi bychom ho od září zpřístupnili i dalším zájemcům. Filosofie respektu k osobnosti dítěte je pro naše dětské skupiny klíčová, proto jsme se rozhodli ji předávat i ostatním lidem pracujícím s dětmi. Školení staví nejen na našich 10letých zkušenostech, ale i na mé vlastní filosofii, jakožto vedoucí 6 dětských skupin a mámy dvouleťáka a tříleťáka. Už druhým rokem také zkoušíme ženy v rámci profesní kvalifikace chůva pro dětské skupiny. Našima rukama prošlo 200 chův, z toho 9 mužů.
Sama jste maminkou dvou malých synů a nevlastní maminkou třetího. Jak to máte vše zorganizované, abyste zvládala rodinu i práci?
Když jsem se stala mámou, moje podnikání už dobře fungovalo. 14měsíční věkový rozdíl mezi syny byl každopádně docela fičák. Mí synové do našich dětských skupin nastoupili v necelých dvou letech, dá se tedy říct, že jsem konečně mohla sklízet, co jsem zasela, i já. Smích. Přestože jsem věděla, že o mé děti bude skvěle postaráno, nemohla jsem z rozhodnutí, kdy je ten správný čas, spát. Měla jsem výčitky, zda jsem dobrá matka a zda to pro děti není moc brzy. Měla jsem úplně stejné obavy jako maminky z našich dětských skupin, proto se zcela dokážu vžít do jejich pocitů. Pro rodiče je adaptace někdy podobně těžká jako pro děti.
A jak to tedy máte všechno zorganizované? Vejde se tam i prostor pro odpočinek?
S manželem máme dobrý time management, pro nás oba je rodina na prvním místě. Nemáme žádné hlídací babičky v místě bydliště, takže musíme být perfektně sehraní. Používáme sdílený kalendář a veškeré aktivity spolu dopředu plánujeme. Nejraději relaxuji při běhání a pilates. Sport je pro mě nezbytný, abych fyzicky zvládla náročnou péči o dvě maličké děti. Taky ráda vařím, vážu kytice a připravuju různé dekorace.
Máte toho hodně, ale zníte spokojeně…
Možná to bude znít jako klišé, ale já jsem opravdu každý den vděčná za to, že mám rodinu a že jsme zdraví, a každý den mě to dojímá… všechny ty dětské pokroky, láska, kterou mi dávají. Prošla jsem si obdobím dlouhého čekání a toto všechno nevnímám jako samozřejmost, ale jako dar. Synové jsou nyní ve věku dětí navštěvujících naše dětské skupiny, a proto každý den na vlastní kůži zažívám to, co naše maminky a jejich děti. Přála bych si, aby měly krásné dětství i díky našim dětským skupinám malých hrdinů.
