Ve spolupráci s psychoterapeutkou, lektorkou a mámou Mgr. Kateřinou Trávníček zveřejňujeme rozhovor na téma školkové adaptace.
Blíží se září a s ním velký milník pro mnoho rodin – nástup dítěte do školky nebo dětské skupiny. Většina rodičů řeší, jak na tuto změnu nejlépe připravit dítě, vy ale často zdůrazňujete, že adaptace začíná úplně jinde. Kde tedy udělat první krok?
Začala bych u rodiče. A vím, že to zní trochu nefér, protože člověk řeší školku dítěte a zase má pracovat sám na sobě! Ale děti si z nás už před prvním školkovým dnem hodně načítají, jestli je situace bezpečná a zvládnutelná.
Takže ještě než začneme dítěti kupovat knížky o školce a trénovat loučení, je dobré se podívat na vlastní obavy. Čeho se vlastně bojím já? Že bude plakat? Že si tam nenajde kamarády? Že mu bude někdo ubližovat? Že jsem špatná máma/špatný táta, když ho tam dávám?
Nejde o to být dokonale klidná a přesvědčená, že školka bude ráj. Stačí, když dokážeme oddělit svoje obavy od toho, co skutečně prožívá dítě. Protože dítě samozřejmě může být smutné, může se mu po nás stýskat a může protestovat, a zároveň tu změnu postupně zvládat.
A potom už můžeme dítěti pomáhat velmi prakticky: aby vědělo, co ho tam čeká, kdo ho tam vezme, kdo si pro něj přijde a kdy. U malých dětí třeba mnohem lépe fungují konkrétní body dne (přijdu po obědě, po spaní, až si budete hrát venku) než „přijdu ve tři“.
e-book k adaptaci do školky zdarma ke stažení
I při té nejpečlivější přípravě ale v šatně často přijde pláč, který rodiče znovu znejistí. Jak poznat, že jsme udělali ten správný krok a co když nemáme možnost volby?
Pláč v šatně sám o sobě neříká, že jsme udělali něco špatně. Pláč je komunikace. Dítě nám může říkat: „Nechci, abys odcházela. Je mi to líto. Tohle je pro mě těžké.“ A my nemusíme jeho smutek odstranit, abychom byli dobrými rodiči.
Mnohem víc než samotný pláč bych sledovala, co se děje potom a to i v delším časovém horizontu. Jestli se dítě dokáže s podporou pečující osoby postupně zklidnit, jestli si během dne hraje, jí, navazuje kontakt a jestli se adaptační potíže postupně alespoň trochu zlepšují.
A samozřejmě existují situace, kdy bych zpozorněla. Zvláště pokud dítě dlouhodobě prožívá ve školce velký stres, není tam nikdo, ke komu by si dokázalo vytvořit bezpečný vztah, nebo se jeho stav spíš zhoršuje než zlepšuje.
A pak je tu skutečnost, že ne všichni rodiče mají možnost říct „tak ještě půl roku počkáme“. Někdo se musí vrátit do práce, jinou školku nemá a prarodiče k dispozici nejsou. V takové chvíli podle mě nepotřebujeme rodičům přidávat další pocit viny. Potřebujeme hledat, co můžeme ovlivnit v rámci možností, které skutečně máme.
Ve své knize Přetíženy řešíte, jak si ženy mohou odlehčit předáním části mentální zátěže partnerům. Dá se tahle strategie využít i během školkové adaptace? Jak konkrétně v tom může pomoct táta?
Rozhodně. A nemusí to znamenat jenom: „Tak v úterý ji odveze táta.“
Mentální zátěž je právě o tom, kdo celou věc drží v hlavě. Kdo zjišťuje, co dítě potřebuje do školky, komunikuje s učitelkami, zajistí, že má dítě vhodné papučky a náhradní oblečení, kdo s dítětem zažije adaptační režim, myslí na to, že dítě poslední tři dny říká, že se bojí oběda, a večer ještě googlí, jestli je normální, že při loučení pláče.
Táta tedy může převzít nejen jednotlivý úkol, ale klidně celý kus té agendy. Může komunikovat se školkou, připravovat věci, řešit ranní odchody nebo si všímat toho, jak dítě adaptaci prožívá.
A často navíc opravdu funguje, když vodí dítě táta, protože každý vztah má trochu jinou dynamiku. S tátou může být loučení kratší nebo méně nabité emocemi.
Co byste vzkázala rodičům, které první školková rána teprve čekají, aby celým procesem prošli s větším klidem? A kde mohou hledat další konkrétní podporu, když si nebudou vědět rady?
Asi hlavně to, že adaptace není test rodičovských schopností. Nemusíte zařídit, aby dítě první den radostně zamávalo a odkráčelo do třídy. Některé děti se adaptují rychle, jiné potřebují týdny. Některé první týden vůbec nepláčou a rozpláčou se až třetí. Je to proces a ten proces je pro každé dítě jinak dlouhý.
Dítěti můžeme hodně pomoct tím, že budeme předvídatelní: řekneme mu pravdu o tom, co se bude dít, jasně se rozloučíme, řekneme, kdy se vrátíme, a opravdu se vrátíme. Nemusíme ho přesvědčovat, že „to tam bude určitě skvělé“. Klidně můžeme říct: „Vím, že nechceš, abych odešla. Rozloučit se je těžké. A já si pro tebe po obědě přijdu.“
A když budete mít pocit, že už vlastně nevíte, jestli je něco ještě běžná adaptace, nebo je potřeba něco změnit, věnuju nástupu do školky a dětské skupiny celou sérii na Víc lehkosti v rodičovství. Jsou tam konkrétní postupy k loučení, ranním slzičkám, protestům i tomu, jak poznat, že dítě potřebuje jiný přístup.
Všem rodičům doporučuju také e-book k adaptaci do školky zdarma ke stažení, který můžete použít právě jako takovou první pomoc před nástupem do skupinky nebo školky.
Protože cílem není zařídit adaptaci bez jediné slzy. Cílem je, aby dítě tím náročným přechodem mohlo projít s pocitem: Je to pro mě možná těžké, ale nejsem na to samo, zvládnu to!
