Romana Benešová zůstala stále duší dítětem – možná proto dětem tak dobře rozumí a proto ji práce chůvy tak naplňuje. Profesi se věnuje šest let, pečuje o děti v domácnostech, a když je třeba, vypomáhá i v dětských skupinách Korálky a Little Heroes na Praze 5 a 4. Kromě toho moc ráda šije a tvoří, a tak řada Montessori pomůcek v našich dětských skupinách, jako je prostírání s vyšitými příbory nebo výukové kostky, vznikly právě díky jejím šikovným rukám. Inspirujte se příběhem chůvy, která má i po těch letech jediné přání – trávit ještě více času s dětmi.
Jak jste se stala chůvou?
K práci chůvy jsem se dostala spíš náhodou. Docházela jsem vypomáhat do jedné domácnosti a jednoho dne mi nabídli, jestli bych se k tomu nechtěla starat také o jejich děti. Mám děti odjakživa ráda, sama jsem stále uvnitř takovým malým dítětem, tak jsem na to kývla. Ve společnosti dětí jsem se vždycky cítila dobře, jen mě nenapadlo, že by to jednou mohlo být mé povolání. Ale naštěstí to osud zařídil za mě a já jsem chůvou už skoro 6 let.
Jste chůva v dětské skupině a hlídáte děti i doma. Je v tom nějaký rozdíl?
Péče o děti je stejná v dětské skupině i v rodině. Na rozdíl od dětské skupiny ale v rodině nemusíte mít kurz chůvy, což je z mého pohledu trochu škoda. I v domácnosti byste měla znát vývojová stádia dítěte, zásady první pomoci, orientovat se ve výživě… Rozhodně bych ho doporučila každému. Pokud odhlédneme od samotné péče, tak v rodině je to samozřejmě trochu osobnější. Často znáte děti od miminka až do staršího věku, to se vám v dětské skupině nestane.
Zmínila jste zkoušku chůvy. Vzpomínáte si ještě na tu svoji?
Už je to sice nějaké 3 roky, ale stále si na ni velmi dobře pamatuji, protože jsem měla velkou trému. Špatně jsem si tehdy naplánovala přípravu a naivně jsem si myslela, že bude nejlepší taktika učit se jeden týden devět hodin denně, což je samozřejmě nesmysl. Těch informací, které musíte vstřebat, je opravdu hodně. Spoustu věcí z hlediska vývoje dětí a péče o ně jsem znala z praxe, ale legislativa a první pomoc byly opravdu náročné. Ale právě první pomoc mi také nejvíc dala a často říkám, že bych kurz první pomoci doporučila úplně každému, nejen tomu, kdo se stará o malé děti. Mně samotné se už jednou hodil i v reálném životě. Po kurzu jsem měla pocit, že všechny potřebné znalosti mám, vše teoreticky zvládám, ale kdyby se něco stalo, tak bych stejně zazmatkovala. Jednou se nám ale v rodině stalo, že jeden člověk zkolaboval a mně najednou všechno naskočilo a přesně jsem věděla, co mám dělat. Pravděpodobně díky mé včasné reakci vše dobře dopadlo.
Snažíte se i po absolvování zkoušky dále vzdělávat? Jsou nějaké kurzy nebo knihy, které byste doporučila dalším chůvám?
Snažím se nad svou prací neustále přemýšlet a zkoumat, co by šlo udělat lépe. Kurzy určitě hodně pomáhají. Sama jsem absolvovala kurz respektující výchovy a nový kurz Superchůva od Vše pro dětské skupiny. Jsou zaměřené hodně prakticky, spoustu věcí si vyzkoušíte, a tak i lépe zapamatujete a hodně vám to dá. Brzy mě čeká také obnovení kurzu první pomoci, který je třeba dělat každé dva roky.
Co pro vás znamená být dobrá chůva? Jaké vlastnosti a dovednosti považujete za nejdůležitější, když pracujete s dětmi?
Je těžké dobrou chůvu nějak obecně definovat, většinou to sami cítíte. Ale určitě bych na prvním místě jmenovala respektující a profesionální přístup a umění se přizpůsobit, ať už jste v rodině nebo v dětské skupině. Všude mají trochu jinak nastavený režim a zvyky a na vás je to přijmout a nesnažit se do toho zasahovat. Je dobré mít pod kůží duševní a psychický vývoj dětí – co v kterém věku zvládnou a jak k nim přistupovat. To vám usnadní rozhodování jak v běžných, tak v těch kritických situacích.
Je něco, co se dětem snažíte předat vy? Nějaké hodnoty, dovednosti nebo přístup, který je “vaším podpisem”?
Jsem odjakživa takový kašpar. Jdu po ulici, kouknu na dítě, ono na mě a smějeme se oba. Hodně mi pomáhá, že jsem sama duší ještě takové dítě, a proto mi nedělá problém se na ně naladit a rozumět tomu, co potřebují. Kromě toho jsem také kreativní duše. Ráda šiji, maluji a obecně vyrábím a mám ráda hudbu, takže se jim všechno snažím předat.
Co vás na vaší práci nejvíc baví a co je naopak stinná stránka?
Nejvíce se mi líbí to, že se v ní cítím bezpečně a příjemně. Na druhou stranu je to i velmi náročné, a hlavně zodpovědné povolání, ale to k tomu patří.
Jako chůva máte na starosti velmi malé děti. Jak s nimi komunikujete? Dařím se vám vždy porozumět jejich potřebám a emocím?
Myslím, že mám na komunikaci s dětmi dobrou intuici. Hodně mi pomáhá přemýšlet o věku dítěte, v jaké fázi vývoje zrovna je a co by asi mohlo potřebovat. Emoce jsou pro děti nástroj komunikace, a tak je to třeba i chápat. Moc si vážím toho, když si u dětí „vysloužím“ roli důvěrníka. Dítě ví, že když mi něco řekne, nechám si to pro sebe. Ale v tomhle to mají chůvy asi jednodušší než rodiče. Ty jsou s dětmi pořád a může se jim stát, že občas vyletí, to si já jako chůva nemůžu dovolit. Ale sama jsem jako rodič udělala spoustu chyb. To je život. Důležité je pak naskočit do toho hezkého vlaku a pokračovat v tom milém a příjemném.
Máte jako chůva nějaké přání?
Ráda bych našla ve svém životě více času, který bych mohla věnovat dětem.
Pokud přemýšlíte o tom, že by vás bavilo dětem předávat svůj pohled na svět a spolu s nimi ho objevovat, podívejte se na https://vseprodetskeskupiny.cz/pro-chuvy/. Naleznete tam veškeré informace o tom, jak se stát chůvou a jakou kvalifikaci a přípravu to vyžaduje. Romanin příklad ukazuje, že chůva je povolání, které má smysl a dává vám velký prostor seberealizaci. Stačí jen začít a otevřít dveře k novým příležitostem.
