Oliver Wilde, původně vedoucí týmu v supermarketu, je dnes průvodcem v alternativní školce Na Hrázi, kde se potkávají světy Montessori a lesní pedagogiky. Úspěšně u nás absolvoval zkoušku z profesní kvalifikace Chůva pro děti v dětské skupině a opustil svět regálů a pokladen, aby přinášel do předškolní péče svěží mužský pohled a měnil tradiční vnímání role chůvy. Jaké okolnosti ho přivedly k rozhodnutí změnit profesní dráhu? Co ho na práci s nejmenšími nejvíce těší a s jakými výzvami se setkává? V našem rozhovoru Oliver otevřeně hovoří o důležitosti mužských vzorů ve výchově a inspiruje další muže, aby zvážili možnost vstupu do tohoto oboru. Přečtěte si inspirující příběh muže, který se nebál nových výzev a jehož každodenní práce má významný vliv na formování budoucích generací.
Jak jste se z vedoucího v supermarketu dostal k práci v dětské skupině?
Na rozhodování jsem moc času nepotřeboval. Dělat vedoucího je náročná práce plná stresu. Vykonával jsem ji pět let a poslední půl rok jsem cítil, že už nutně potřebuji změnu. Původně mě lákalo vést přírodovědné kroužky pro děti, protože mám hezký vztah k přírodě a chtěl jsem ho předávat dál. Když jsem ale objevil inzerát na práci ve školce Na Hrázi, rozhodl jsem se poslat životopis tam. Je to alternativní dětská skupina s prvky Montessori i lesní školky a to se mi moc líbilo. Domluvili jsme se, že si musím udělat zkoušku chůvy a můžu začít. Už po prvních dvou zkušebních dnech jsem si říkal, že to je to, co chci dělat. Ani jsem nečekal, že se v tom tak najdu. Vést tým dětí se tolik neliší od vedení týmu dospělých, jen tam není takový tlak. Jediný, kdo ho může vytvořit, jsem já sám. Je tedy jen na mně, abych si to nastavil tak, že žádný vznikat nebude.
Uvažoval jste už dřív o práci s dětmi nebo vás to napadlo až později?
Už na základní škole jsem přemýšlel o tom, že bych chtěl pracovat v dětském domově, hrát si s dětmi a dělat jejich život příjemnějším. Ale nakonec jsem se k tomuto snu nikdy nevrátil. V dětství jsem chtěl být vším možným – od doktora po astronauta, a tak mé kroky směřovaly spíše k podnikání a obchodu. Nicméně vztah k dětem jsem vždy měl. Bavilo mě s nimi trávit čas, hrát si a hlídat je. Obdivuji jejich bezprostřednost a často mi stačí je jen sledovat. Mojí velkou výhodou je, že mám celkem dobrou toleranci na hluk, což se při práci s dětmi hodí. Moje obavy spočívaly spíše v nedostatku pedagogického vzdělání a neznalosti dětského vývoje. Ale vědomosti se dají doplnit, dobrý vztah k dětem musíte mít v sobě. To splňuji a to nakonec rozhodlo.
Máte v plánu se dále vzdělávat v oblasti předškolní pedagogiky, nebo spíše spoléháte na intuici a praktické zkušenosti?
Práce s dětmi je hodně o intuici. Často se setkáváte se situacemi, na které vás žádná teorie nepřipraví, a musíte je řešit spontánně. Samozřejmě, ti, kdo mají pedagogické vzdělání, se mohou opřít o teorii, ale realita bývá často jiná. Příprava na zkoušku chůvy mi dala hodně, je to však jen takový základní kámen. Baví mě vzdělávat se a v oblasti předškolní péče je toho tolik, co objevovat. Ať to je inspirace na aktivity, grafomotorika nebo psychologie. Jakmile mám možnost přihlásit se na nějaký kurz, jdu do toho. Jen je toho opravdu hodně a nedá se stihnout všechno hned. Vnímám to jako cestu, po které jsem se vydal, a na ní si neustále rozšiřuji své znalosti a dovednosti.
Už jsme narazili na to, že jste u nás dělal profesní zkoušku chůvy. Jak probíhala? Bylo těžké se na ni připravit?
Chtěl jsem začít co nejdříve pracovat, a tak jsem volil tu nejkratší a nejefektivnější variantu a přihlásil jsem se rovnou na zkoušku. Příprava nebyla jednoduchá. Jako člověk, který nemá vlastní děti, jsem se toho musel naučit hodně o dětském vývoji. Chyběly mi praktické zkušenosti, a tak jsem si nemohl některé věci odvodit tak snadno jako například jiné maminky. Dal jsem tomu spoustu času, na učení jsem si nechal něco přes měsíc a učil jsem se v průměru 2-3 hodiny každý den. Připlatil jsem si ještě Přípravný online kurz ke zkoušce a nakonec jsem všechno úspěšně zvládl.
Historicky bylo učitelství spíše mužskou doménou, ale dnes jsou ženy ve většině, zvláště v předškolní péči. I pro označení samotného povolání se používá termín ‚chůva‘ a mužský ekvivalent chybí. Jaký název pro svou pozici používáte vy?
Upřímně nemám rád označení ‘chůva’. I když vím, že to tak ve skutečnosti není, slovo ‘chůva’ ve mě vyvolává představu paní, která sedí na lavičce na hřišti a hlídá děti. A to vůbec neodpovídá tomu, co dělám. Zároveň nejsem ani učitel, a tak dávám přednost výrazu ‚průvodce‘. Neučím je, nehlídám je, ale provádím. Snažím se jim předávat různé znalosti a dovednosti, což je podstatou mé práce. Rozumím tomu, že díky naprosté převaze žen se vžilo označení ‘chůva’, ale zároveň taky může trochu za to, že není v oboru víc mužů. Rád bych do světa předškolního vzdělávání pozval více mužů, protože to považuji za nesmírně důležité.
Jaký přínos mohou mít muži v předškolní výchově?
Mužských vzorů mají děti obecně méně než těch ženských. Od narození jsou děti obklopeny převážně ženami – matkou, babičkou, tetou, a pak v školce či škole pokračují s paní učitelkami. Mužské vzory jsou v jejich životech často omezeny jen na otce, který bývá doma kvůli práci daleko méně. V některých případech, jako jsou rozvedené rodiny nebo rodiny, kde otec zcela chybí, je situace ještě složitější. Důsledkem je, že mužské vzory chybí. Pokud by bylo víc mužů v předškolní péči, mohlo by to pozitivně ovlivnit celkový rozvoj dětí, formování genderových rolí a pomoci předávání správných hodnot.
Když se podíváme na to, co chcete dětem předávat, jaké jsou vaše hlavní hodnoty?
Určitě to je soužití s přírodou a sport. Ty jsou pro mě klíčové a snažím se je předávat dál. Jsem přesvědčený, že děti by měly co největší volnost v pohybu, a to jim chci dopřát. Moje kolegyně bývají často opatrnější, mají strach, aby se dětem něco nestalo. Já věřím, že děti by měly mít prostor věci si vyzkoušet na vlastní kůži. Když chtějí vylézt na zeď, nechám je, ale jsem pořád nablízku, abych je mohl zachytit, kdyby spadly. Snažím se být oporou, ne překážkou. A zatím, naštěstí, jsme neměli žádné vážné úrazy, což beru jako potvrzení, že moje metoda funguje.
Co na vaší práci máte nejraději?
Nejvíc mě baví, když vidím, že děti něco pochopí a začnou to používat. Hodně se věnuji práci s emocemi, protože děti často nevědí, jak se s nimi vypořádat. Sám se snažím pracovat na tom, jak zvládat svoje emoce a stejně chci pomoci i dětem. Mám radost, když se jim pak daří lépe porozumět tomu, co cítí, a jak se s tím popasovat. Pak mě jednoduše baví si s nimi hrát. Rád vymýšlím různé hry a sleduji jejich volnou hru. Je úžasné pozorovat, co všechno jsou schopny vymyslet. Někdy přijdou na věci, na které bychom my dospělí nikdy nepomysleli. To mě na práci baví asi nejvíc.
Co je na vaší práci naopak nejtěžší?
Občas se stane, že mě rozhodí něco úplně zbytečného, co vadí jen mě a nikomu jinému. Naštěstí mám kolegyni, která se na situaci podívá svýma očima a uklidní mě, že o nic nejde. Ale někdy to bývá těžké, obzvlášť když je ve skupině hodně dětí a všechny chtějí naráz moji pozornost. Je to výzva, ale zároveň součást práce, kterou mám rád.
Jaký by měl být dobrý průvodce v předškolním zařízení?
Dobrý průvodce by měl mít hlavně empatii a trpělivost a musí být upřímný. Děti rychle vycítí, když něco nemyslíte vážně, nebo když je něco nutíte dělat z nesprávných důvodů. Je důležité být s nimi na jedné vlně a být opravdový. Správný průvodce by neměl být ani příliš autoritativní, ani příliš liberální. Rovnost a spravedlnost jsou klíčové.
Jak trávíte čas mimo školku?
Po práci potřebuji chvíli klidu, ideálně v tichu a tmě, abych trochu dobil baterky. Mám rád přírodu, takže často chodím na procházky se psem, to je nejlepší relax. Sport je pro mě další způsob, jak se udržet v kondici a zároveň si vyčistit hlavu. Ačkoliv si občas říkám, že potřebuji pauzu a nic nedělat, nakonec vždycky skončím s nějakým novým projektem. Teď například organizujeme překážkový běh pro děti FTM Race. Závodit mohou děti už od 3 let. Máme za sebou první dubnový termín a před sebou další dva. Kdo by měl čas, můžete si přijet zazávodit s dětmi 2. června do Dvorců nebo 5. října do Milovic.
Jaké máte plány do budoucna?
Chci se dostat do co nejvíce školek a dětských skupin, poznat, jak fungují, jaký mají přístup k dětem a co všechno se dá zlepšit. Už teď zkouším spolupracovat s dalšími zařízeními a přinášet tam mužský pohled na věc. Je důležité, aby i další muži, kteří o práci s dětmi uvažují, zjistili, že to není jen ‚ženská‘ práce a že muži jsou v tomto oboru potřeba.
Zaujal vás Oliverův příběh? Pokud přemýšlíte o tom, že by vás bavilo dětem předávat svůj pohled na svět a spolu s nimi ho objevovat, podívejte se na https://vseprodetskeskupiny.cz/pro-chuvy/. Naleznete tam veškeré informace o tom, jak se stát chůvou a jakou kvalifikaci a přípravu to vyžaduje. Oliverův příklad ukazuje, že chůva je povolání, které má smysl a dává vám velký prostor seberealizaci. Stačí jen začít a otevřít dveře k novým příležitostem.
